Vidíme to znovu a znovu v datech z onboardingů. Největší stres nováčků fakt nevzniká z technických úkolů. Vzniká z nejasnosti: z chybějícího rámce, vysvětlení nebo kontextu.
Než mu to budete mít za zlé, zkuste se nejdřív zeptat sebe:
- ✏️ Řekl jsem mu, co od něj očekávám? Zeptal jsem se, co on očekává ode mě?
- ✏️ Vysvětlil jsem mu to dostatečně? Zeptal jsem se ho, co mu chybí?
- ✏️ Zeptal jsem se ho, co mu v minulé práci bralo nejvíc energie?
- ✏️ Řekl jsem mu, co jsou u nás priority a jak postupovat, když něco není jasné?
- ✏️ Dal jsem mu rámec, ve kterém se má pohybovat?
- ✏️ Ukázal jsem mu, kdy a na koho se může obrátit?
Pár reálných vět z onboardingů:
„Kdyby si se mnou někdo sedl na dvě hodiny a vysvětlil mi to celé, ušetří mi to týden.“
„Kdybych měl vizualizovanou roadmapu, cítil bych větší motivaci.“
„Chybí mi big picture. Vidím jen kousky práce, ale nevím, kam to celé směřuje.“
„Někdy slyším jiné informace od různých lidí, a to mě zdržuje víc než technické problémy.“
Ale klasika, mince má dvě strany. Vždy se specialistů ptám: Zamýšlel ses nad tím, co ti chybí, abys pracoval efektivněji? Zeptal ses na to? Odpovědí mi je často NE. Když řešíme proč, tak je to: „Vím, že šéf má hodně práce.“ „Jsem tu chvíli a necítil jsem se na to.“ „Ani nevím, bylo toho hodně, nepřemýšlel jsem nad tím.“
🧭 Chybějící orientace = vysoká kognitivní zátěž. Mozek miluje předvídatelnost. Nejasnosti = stres = snížený výkon.
🤖 Nízké psychologické bezpečí = pasivita. Pokud není jasné, co je „v pořádku“, radši se neozývám. Risk = hrozba.
🧍♂️ Imposter syndrom. Nováček má často pocit, že musí „dokázat, že na to má“, a neptá se, aby nevypadal neschopně.
Je to trochu never-ending story. Never-ending dokud se to nebude zvědomovat a připomínat tak často, než se to zkusí a zautomatizuje.
